Režisér Matej Mináč se vrátil k osobě Nicholase Wintona, britského zachránce židovských dětí z předválečného Československa. Stejné téma, které už zpracoval v hraném celovečerním snímku Všichni moji blízcí, nám nyní předkládá ve formě hodinového dokumentu.

Síla lidskosti, jak zní poněkud patetický název díla, se nestoustředí jen na postavu samotného Wintona, ale snaží se o zachycení atmosféry celé tehdejší doby. Hojně si přitom vypomáhá starými autentickými záběry, které jsou podle okolností zabarveny buď do hněda (radostné výjevy z první republiky, scény odjezdu dětí) nebo do modra (válečné výjevy, projev Hitlera). Střídání barev vytváří patřičné napětí, které ještě posilují střihy na Wintona a rodiny jím zachráněných dětí v současné době, vyvedené v plných barvách.

Záběry prokládají také hrané rekonstrukce událostí – vidíme tu několikrát Wintona (v jeho dnešní podobě), jak píše seznamy, stříhá fotografie, dává razítka, či jeho ženu, jak po padesáti letech objevuje listiny na půdě v krabici. Tyto záběry dodávají dokumentu tempo a švih. Pravděpodobně nejoriginálnější rekonstrukcí je pak setkání paní Věry Gissingové s jejími pěstouny. Mináč zde vyprávění, kde zmíněná žena popisuje, jak po příjezdu do Anglie poprvé spatřila své budoucí vychovatelky, ilustruje setkáním této postarší paní s dvěma dnes již stařenkami, které je aranžováno shodným způsobem.

Značná pozornost je věnována zejména vyprávění zachráněných dětí (dnes už lidí více než šedesátiletých); sám Winton tu hovoří spíše sporadicky, pravděpodobně proto, že, jak se záhy dozvídáme, netouží a nikdy netoužil po slávě. V jejich vyprávěních se vynořují nejrůznější zajímavé postřehy: namátkou tu máme konstatování jedné z žen, že její židovští rodiče se cítili být Čechy – “Možná byli více Čechy než mnozí Češi”, říká. Osvětlují se tu také mnohé z věcí, které nebyly zcela jasné v celovečerním filmu – například s jakou představou posílali rodiče své děti do Anglie. “Měly to být takové tříměsíční prázdniny, brali jsme to jako dobrodružství,” vypráví jeden ze zachráněných.

Mináč nám umožňuje poznat i méně zjevné, a řekněme méně hezké, rysy celého Wintonova podniku. Například skutečnost – ke které se sám hrdina přiznává – že mnohdy v zájmu záchrany dětí falšoval údaje. Bizarní je jistě také vyprávění o tom, jak proti Wintonově činnosti protestovali židovští rabíni – nelíbilo se jim, že děti židovského původu přicházejí do křesťanských rodin.

Vidíme tu také úryvek z pořadu britské televize, v němž byl nic netušící Winton po padesáti letech zkonfrontován s některými ze zachráněných dětí. Dryáčnickost tohoto pořadu, připomínajícího různé dnes oblíbené “reality show”, stojí v přímém rozporu s klidným charakterem dokumentu i s charakterem Wintona samotného.

Narozdíl od zmiňovaného celovečerního filmu se tentokrát Mináčovi daří podržet na uzdě sentimentalitu. Kromě několika výjimečných situací – například zabírá rodinu jednoho ze zachráněných tak dlouho, dokud se členové postupně nerozpláčí – působí i vyprávění dojímavých a bolestných věcí opravdově. Když například zachránění vzpomínají, že na lodi zpívali “Kde domov můj”, a jeden z nich k tomu dodává, že je to otázka, na kterou mnozí z nich dosud nedokáží odpovědět, je to opravdové svědectví, a ne vypočítaná hra na city.

Je mnoho otázek, které snímek ponechává nezodpovězené. V kolika případech šlo o česky hovořící děti? V seznamech, které jsme měli možnost v dokumentu spatřit, se objevovala pouze německá jména. Kolik z dětí se po válce vrátilo domů? Kolik jich našlo aspoň nějaké příbuzné? (V dokumentu se hovoří o tom, že tomu tak zpravidla nebylo, ale zřejmě k nějakým případům došlo.) Kolik jich zůstalo u svých anglických rodin? Kolik se jich vydalo ještě jinam?

Hlavní sporný bod ovšem spatřuji ještě v něčem jiném: Pokud sám Winton nechtěl, aby se o jeho činu hovořilo, neměli bychom jeho přání respektovat? Mají být hrdinové vždy oslavováni? I tehdy, když si to výslovně nepřejí?

Pokud však od tohoto problému odhlédneme, pak můžeme říci, že Mináčovi se podařil skutečně dobrý dokument.